“Geography” reviewed by HIS Voice

Do katalogu portugalského labelu Crónica přibylo po deseti letech nové dílo Vitora Joaquima, laptopisty, výtvarníka a online aktivisty, od osmdesátých let jednoho z nejvýraznějších představitelů portugalské elektronické scény.

Nové CD nese název Geography a je inspirováno myšlenkami amerického vědce, fyziologa a geografa Jareda Diamonda, zejména jeho dílem Osudy lidských společností (Guns, Germs, and Steel: The Fates of Human Societies, 1995; česky Columbus, 2000), které si klade otázku, co způsobilo, že se od určitého bodu začaly různé lidské společnosti vyvíjet různě a nikoliv stejně? Diamondovou odpovědí je, že na vině jsou různá prostředí – tedy zeměpis – nikoliv biologické odlišnosti mezi jednotlivými lidskými skupinami.

Tolik nutné hudebně-publicistické minimum, které v Joaquimově případě rád opustím. V první řadě proto, že umělcovu mikroesej na toto téma si lze přečíst pouze v tiskové zprávě, nikoliv na obalu CD samotného, kde je zmíněna jen inspirace Diamondem a žádné rozklady na toto téma se nevedou (na crónicovském bandcampu ale zase ano), především ale proto, že Joaquim je hudebníkem s natolik výrazným autorsko/improvizačním rukopisem, že se rád nechám okouzlovat sluchovými vjemy, nikoliv brilantním záměrem. Sám ostatně, podobně jako například Francisco López, rád hraje potmě, aby posluchači byli opravdu posluchači.

Zeměpis v názvu alba se ovšem dá chápat i jako poklona jedenácti z hudebníků, s nimiž Joaquim – dle vlastních preferencí spíš sólista – v minulosti měl tu čest na pódiu; na novince záznamy společného hraní sampluje, takže se můžeme nechat překvapovat hlasy harfy, houslí, klavíru, dechů, perkusí či akordeonu… a kromě toho i samply z několika Joaquimových starších alb. Ty na novince najít neumím, u zvuků akustických nástrojů mě ale těší, jak organicky jsou vetkány do anorganického světa jedniček a nul. Žádné duely, nýbrž plynulá přelévání rovnocenných hlasů. Trochu nadbytečně působí jen sampl zkresleného hlasu v úvodním tracku. Prý jde o záznam z programu Apollo, tedy symbolický pohled na pozemskou geografii z vesmírné výše, podobní „rozhlasoví hlasatelé“ jsou ale dosti omšelou rekvizitou.

Poslouchat laptopistu, kterak kliká, katuje a glitchuje, v tom už je pro mě sakramentská dávka nostalgie. Leckdo laptopy, které byly před cca patnácti lety div ne stavěny na piedestal, nyní bere jako samozřejmost, nutné zlo nebo je rovnou opustil pro hraní „živější“, „analogovější“, „kontaktnější“. Z noťasů se stala tak samozřejmá součást domácností a pracovišť, že nás svou novostí a nedostupností už nedojmou. (Kolik laptopů byste si koupili za peníze na pořádný modulární synťák?) Zrovna tak hudba, kterou jsme si zvykli spojovat s termíny uvedenými v prvním řádku tohoto odstavce, už má dávno setřený pel.

Vitor Joaquim ovšem s přehledem ukazuje, že živá digitální hra na pomezí kompozice a improvizace je dodnes platnou disciplínou a dá se dělat s virtuozitou, jejíž samozřejmou součástí je nezastupitelnost nástroje. Netroufám si odhadnout, do jaké míry se zde živě improvizuje, do jaké komponuje, do jaké stříhají nahrávky vzniklé v různých kontextech (i geografických). Patrně od každého něco, výsledek je ale nezpochybnitelně joaquimovský.

Osmero tracků se honosí příkladnou digitální čistotou, přitom ale působí jako ideální hudba pro podzimní poslech při svíčce. Každá vrstva zvuku nese výrazný melodický či rytmicko-repetitivní motiv (nebo jeho náznak), vždy ve středním až pomalém tempu. Všechny hlasy se přirozeně přelévají, doplňují a střídají, žádný nápad není strojově opakován. Improvizace, softwarové a střihačské fígle – a výsledek je uklidňujícím způsobem skoropísňový. Stačilo by jen tu a tam neuhnout a místo další pozvolné odbočky něco zapět… ale proč, že ano? Takhle je to podmanivější. Petr Ferenc

via HIS Voice