“strings.lines” reviewed by Uni

strings.lines
Už od prvních ab Nicolase Berniera bylo jasné, že se v zemi požehnané elektroakustiché improvizaci zjevila nová hvězda velké svítivosti. Tuto pozici navíc potvrzuje i vydáním posledních dvou alb, která vy šla jen v rozmezí několika týdnu. Za oběma jsou poměrně jasné vize, každé posazené do jiného kouta. Obě desky pak pomáhají dot voñt jiní muzikanti — spolupracovníci. Začneme s albem Strings.Lines, jehož prazáklademje, i když to není z nahrávky jasně slyšet, Nicolasova sběratelská vášeň — ladičky — rozmanité kusy železa, z nichž některé vydávají zvuky na konci slyšitelného spektra. Transformací změnily celý projekt směrem ke klasické moderně. Pierre-Yves Mertel s violou de gamba a Chris Bartos s houslemi jsou totiž protiváhou jednoho ze symbolu evropské hudební tradice, kterou ladička automaticky symbolizuje. Výsledek je nakonec minimalistický opus o pěti částech, z nichž každá se odchyluje mírně jiným směrem. Úvod dýchá klasičtějším glassovskýrn minimalismem, následován okamžiky připomínajícími elektronického puristu Ryoji Ikedu nebo naopak tradicionalistu Arvo Pärta. Co je ale nejdüležitější, je přesvědčivost celkového konceptu, který dodržel primárni zadání a navíc přinesl muziku, která koncept povýšila na silný zážitek i pro toho, kdo nemá o teoretických základech čtynceti minutové novinky ani páru.

This entry was posted in Reviews and tagged , . Bookmark the permalink. Comments are closed, but you can leave a trackback: Trackback URL.
  • Tags

  • Categories

  • Archives